kameninový nočník s víkem Schüzt Blansko

Popis

Firma založená roku 1854 vyráběla hnědé kuchyňské nádobí a kameninu. Od roku 1880 se výroba specializuje na majolikové zboží v obci Olomučany u Blanska - Drahanská vysočina. Některé výrobky byly provedeny ve vzácné kobaltové modři, typické jen pro Schütze.

„V době, kdy už dávno pohasla sláva velkých manufaktur, které vyráběly jemné fajánse, a kdy už na Moravě postupně zanikaly továrny na kameninové nádobí, vznikla v Olomučanech továrna na hliněné zboží,“ píše Vladimír Šujan v publikaci Olomučanská keramika. Autor mluví o polovině devatenáctého století. V té době (1849) Petr Eugen Selb a Carl Gustav Lenk postavili větší keramickou dílnu na horním konci obce. Jejich podniku se ale nedařilo, protože toho majitelé o výrobě keramiky moc nevěděli. Proto se po pár letech dostala dílna do rukou rodiny Schützů, pocházející ze Štýrska (1852).
Karel Schütz dílnu rozšířil o dvoupatrovou tovární budovu a podnik zařídil pro své dva syny, Ludvíka a Arnolda. Ti spolu na konci padesátých let založili obchodní společnost a pojmenovali ji Gebrüder Schütz.
Olomučanská továrna vyráběla různé typy zboží. Zpočátku to bylo jen hnědé kuchyňské nádobí. Ale už tehdy bratři usilovali o výrobu jemnější keramiky. Ovšem olomučanská hlína se k takovým výrobkům nehodila. Proto bratři začali dovážet hlínu až od Žatce a později z Libojí u Celje v dnešním Slovinsku. Tam postavili na začátku sedmdesátých let sesterskou továrnu, ve Vídni pak vybudovali umělecký ateliér, kde vznikaly návrhy a modely výrobků.
Největšího rozkvětu a obliby dosáhla olomučanská keramika v letech 1880 až 1890. Poté si bratři majetek rozdělili. Olomučanskou továrnu dostal Arnold. Ludvík si ponechal továrnu v Libojích, která na rozdíl od té olomučanské stojí a prosperuje dodnes.
Na konci devatenáctého století předal  Arnold továrnu svému zeti Vilému Julinkovi. Tomu však dlouho nevydržela. Po několika letech připadla jednomu z jeho společníků, Oskaru Baschovi.
Továrna pod Baschovým vedením přestala vyrábět jemnou keramiku a časem se soustředila pouze na šamotové zboží a těžbu hlíny. Nakonec výrobu továrny převzaly Moravskoslezské keramické závody v Brně. Bylo to v polovině dvacátého století, necelých sto let od založení olomučanské keramičky. Šamotku, kterou postavil Oskar Basch na začátku dvacátého století, stejně jako dvě pece v horní fabrice, nakonec zbourali.
Nejstarší dochované výrobky olomučanské továrny jsou vedle prostého bílého nádobí talíře a šálky zdobené ornamentem z listů vinné révy. Už od počátku byla typickým zbožím pro olomučanskou továrnu také selská kamenina. Tyto talíře, džbány, mísy, hrnky nebo omáčníky zdobili řemeslníci pestrými květinovými ornamenty.
Jiný druh zboží vyráběla keramička pro majetné městské zákazníky. Takové výrobky navrhovali především pracovníci vídeňského ateliéru a ti se řídili módními trendy. Z tohoto období pocházejí například dekorativní vázy s mušlemi a ornamenty nebo nástěnné talíře.
V osmdesátých letech devatenáctého století se na keramice objevovaly znaky naturalismu, ale i japonské motivy nebo postavy žen. Tato etapa vývoje olomučanské keramiky byla typická barvami a plastickým členěním povrchu. Po technické stránce byla tamní keramika na velmi dobré úrovni, Schützovi se úspěšně zúčastnili několika světových výstav. Například z Mnichova si v roce 1876 přivezli zlatou medaili.
V době rozkvětu pracovalo v továrně až čtyřicet dělníků. Sjížděli se z různých koutů Čech i Moravy a zbylo po nich dodnes cenné umění.

Zdroj: https://blanensky.denik.cz/serialy/olomucanska-keramika-dobyvala-svet20110926.html